Geocacher Magazín psaný lovci pokladů
Ke geocachingu mě přivedla kamarádka v Zanzibaru v lednu 2011. S ní jsem také začala lovit své první keše, ale to jen občas, když jsme se setkaly na potápěčských výletech do exotických zemí. V Čechách, kde jsem lovila sama, kešování trochu vázlo. Trvalo mi víc než rok, než jsem přemluvila přítele a začali jsme lovit spolu. Vzhledem k pracovním povinnostem ve všedních dnech se kešování stalo zpestřením našich víkendových procházek. Až letos v létě jsme se do toho obuli trochu intenzivněji. Oba nás hned při zveřejnění zaujala výzva odlovit každý srpnový den jednu keš. Ještě na začátku července to vzhledem k poměrně „nevysmáté“ mapě okolí vypadalo jako snadný úkol, který se ale s blížícím se srpnem a plnící se mapou měnil v tu správnou výzvu.
Rozhodující pro nás byly vlastně už samotné první dny. První srpnový víkend jsem totiž odlétala na pět dní do anglického Newcastlu. Dle mapy to vypadalo, že mě tam čeká spousta jednoduchých tradiček, kterými okolí oplývá natolik, že se nebudu muset uskromňovat a lovit klidně i několik z nich denně. Na místě jsem však byla brzy vyvedena z omylu. Venku panovalo typické anglické počasí (zima a déšť, že by kačera ven nevyhnal) a k tomu, kromě jediné, byly všechny jednoduše se tvářící místní tradičky velikosti nano. Doposud jsem s těmito drobečky neměla tu čest, a tak jsem si mohla oči vykoukat, než jsem tu svou první objevila. Každý následující den jsem pravidelně trénovala, a tak jsem si na konci svého pobytu připadala jako expert na keše velikosti nano. Na druhou stranu jsem jich už měla dost a doufám, že je v Čechách teď nějakou dobu nepotkám. Místní vlhké klima mělo také neblahý vliv na moje vycházkové botičky, které se mi doslova rozlepily.
Moje první ulovená nano
Po návratu do Čech vše hezky klapalo a keška střídala kešku. V polovině měsíce přišel další zlomový moment. Geopřítel odjížděl služebně na dva dny do Rakouska a připravil mě tak o geovozidlo a geopřístroj. Tíha úkolu tak připadla na něj. Při noční procházce Vídní zvládl odlov vysloveně mazácky, jedna keška před půlnocí a druhá po půlnoci. Následně jsme společně pokračovali výlety za poznáváním krás Moravy. Každý den nová památka a nové kešky. Pro mé oblíbené a osvědčené botičky se stal poslední zdejší výlet osudným. Po návratu z Moravského krasu na mě v podrážce koukala velká díra, a tak jsem se musela rozloučit už s druhým párem bot.
Zpátky v jižních Čechách šlo opět vše jak po másle. Zkušeně jsme se věnovali vzdálenějším keším, které jsme lovili ve velkém počtu a ty blízké jednoduché si nechávali na horší časy. Když zbývalo pouze sedm dní do konce srpna, objevily se nad námi temné mraky, a to doslova. Poslední srpnovou neděli se roztrhla obloha a vytrvalý déšť hrozil, že utne naši sérii. Navíc mě z toho všeho skolila zákeřná viróza a já byla nepoužitelná. Nicméně přítel srdnatě vyrazil vstříc živlům a i v následujících dnech statečně lovil a zároveň o mě pečoval a já se rychle uzdravila. Tak jsme si 28. srpna v poklidu došli i pro naši KPZ (kešku poslední záchrany). V té době již bylo jasné, že poslední 3 srpnové dny strávíme u mých rodičů v severních Čechách, kde je dostatek příležitostí k poklidnému lovu.
Závěrem je nutno dodat, že ani mé poslední boty vzhledem k celkovým útrapám, a to zejména procházkou po rozbahněném poli, nevypadaly zrovna reprezentativně, a tak protože každý příběh má končit šťastně, jsme odlov závěrečné kešky spojili s návštěvou prodejny obuvi… A přišli jsme domů se třemi novými páry bot!:).
Trocha té statistiky:
• celkem odloveno v rámci 31 dní geocachingu keší – 120
• počet navštívených zemí – 4 (ČR, UK, Nizozemsko při návratu z UK a Rakousko)
• nejvíce keší v jeden den – 20
Květná zahrada v Kroměříži
Text a foto: McMacik