Sametový log

Je skoro neuvěřitelné, že je tomu už pětadvacet let, co žijeme ve svobodné zemi. A to i přesto, že se najdou hlasy, které přechod od totality ke svobodě negují, zpochybňují, v lepším případě pouze zlehčují. Nemáme ambice tyto věci komentovat. Chceme pouze přinést něco málo z atmosféry tehdejších událostí prostřednictvím zajímavého logu jednoho přímého účastníka z keše, která se nachází přímo na místě, kde se začaly psát novodobé dějiny naší mladé demokracie.

Za dva měsíce to bude rok, kdy jsem se začal zajímat o vhodný prostor kolem Národní Třídy z důvodu umístění keše. Různé indicie mi dávaly najevo, že by to mohlo být právě v okolí místa střetu studentského průvodu s policejnímy kordóny v listopadu 1989.

Možná to byla shoda náhod, ale v okamžiku, kdy jsem se rozhodoval v těchto místech keš umístit, jsem zjistil, že volné místo je právě tam, kde došlo k masakru studentů 17. listopadu. Ideální scénář pro založení keše byl takový, že bude publikována k pětadvacátému výročí sametové revoluce. Jenže do výročí scházelo cca deset měsíců, což zavánělo tím, že zde založí keš někdo jiný. V tu chvíli bylo jasno, keš se musí založit okamžitě. Nakonec se ukázalo, že to byla dobrá volba.

Od založení keše uplynulo tedy zmiňovaných deset měsíců a během této poměrně krátké doby se ukázala její životaschopnost. Až do tohoto výročí bylo zaznamenáno téměř 2600 FI logů, a to je naprosto fantastická bilance. FI logy byly na keši i v den výročí, kdy se nedalo předpokládat, že díky absolutnímu přemudlení k nějakému odlovu vůbec dojde. Jsou kačeři, kteří si prostě ví rady, jak v kterémkoliv okamžiku keš odlovit. V tomto případě i přesto, že na místě probíhaly reportáže ČT či ČR. Nebo jsou si podle jednoho z logů vědomi staré dobré pravdy, že pod svícnem je největší tma a loví klidně i v době největšího lidského zahuštění.

Přímo v den výročí si keš zalogovalo sedm kačerů. A tak jsme byli rádi, že jsme se neuchýlili k podobnému kroku, jako například někteří owneři na Mia San Giga, kteří z důvodu obavy ztráty disablovali keše v době konání Giga eventu svou keš, samozřejmě na škodu všem příchozím kačerům z daleka.

V listingu keše Sametová revoluce/The Velvet Revolution je výzva, aby každý, kdo prodělal zkušenost s průběhem revoluce, tento svůj prožitek zaznamenal do logu. Bylo by nad naše síly zde zveřejnit prožitky všech kačerů z doby před pětadvaceti lety. A tak zde přepisujeme alespoň jeden zásadní log, který asi nejvíce vypovídá o tom, co se na Národní tehdy dělo z pohledu jednoho z nás:

„Proletěl jsem zběžně asi polovinu logů a nenarazil jsem na žádný, kde by někdo psal, že tu ten pátek byl. TAKŽE JÁ JSEM TADY TÉMĚŘ PŘED 25 LETY DOSTAL OD KOMANČŮ NAPOSLEDY PŘES DRŽKU.

To bylo tak. Ten den bylo volno, spolužáci z vejšky byli povětšinou přespolní, tak vyrazili domů a já šel na Albertov s kamarády z gymplu. Na Albertově to bylo takové normální, pak se šlo na Vyšehrad, kde ta atmosféra začala dostávat pořádnou šťávu a vyrazilo se do města. Ten had lidí byl neuvěřitelně dlouhej, kam oko dohlédlo. Pravda, na nábřeží na náplavce čekaly antony a autobusy s bengama, ale řekl bych, že nikoho z nás v tu chvíli nenapadlo, že by to mělo mít stejný průběh jako měsíc před tím 28. října na Václaváku nebo o Palachově týdnu. Mýlili jsme se.

Na Národní jsme dorazili ke kordonu. Stáli jsme na chodníku asi v místech, kde je dnes vchod do kavárny Louvre. Vzduch by se tam dal krájet, ale pořád tu ještě nějaká naděje byla, že se to nějak pokojně vyřeší. Do chvíle, kdy se asi po hodince rozhrnul kordon, vběhnul mezi nás vzteklej estébák v civilu a kluka vedle mě začal mlátit pěstí do obličeje až začala stříkat krev a odtáhl ho za ty policajty. To už přestala veškerá legrace. Toho estébáka jsem pak v životě ještě párkrát potkal, jednou na Václaváku, když tam mezi lidma zvonil klíčema, asi jako Brettschneider byl vyslán zjišťovat náladu mezi lidem prostým, a potom u nějakejch těch soudů v devadesátých letech.

Pak začal kordon postupovat vpřed a nastal neuvěřitelnej press, kterej jsem pak už nikdy nezažil, ani v japonským metru. Chvílema jsem tak proplouval, že jsem neměl ani nohy na zemi. Někteří ze zoufalství lezli na auta a pod auta. S kamarádama jsem naprosto ztratil jakýkoliv kontakt. Pak nás začali vyhánět do toho podloubí, první ránu jsem dostal ještě tam, jak je vchod do domu před restaurací, tam stál takovej vyžranej komunistickej fízl, kterýmu jsem se nelíbil. Za podloubím, už v Mikulandské, se nacházela proslulá ulička, kde stáli červené barety z obou stran a řezali nás krátkejma pendrekama hlava nehlava, já tedy naštěstí po hlavě žádnou nedostal, ale schytal jsem jich pěkných pár na pamětnou. Záda a stehna jsem měl jednu modřinu vedle druhé. Pak už jsem se Mikulandskou a Ostrovní dostal pryč, sice tam bylo dost policajtů, ale ti už dali pokoj.

Sraz jsme měli dohodnutý u mámy jednoho kamarádů. Dorazil jsem tam sám a skoro do půlnoci jsme čekali, jestli ostatní sebrali. Ale oni měli nakonec větší štěstí, nějaká paní je pustila do domu a vzala do bytu, tam sedělo asi padesát lidí po tmě, benga lítala po baráku a mlátila do všech dveří, ať otevřou, ale brzy je to přestalo bavit.

Druhý den jsme s kámošem chodili po městě a zjišťovali střípky, jaká je situace. Dozvěděli jsme se ty notoricky známé informace – DAMU a divadla stávkují, mrtvý student – ale také to, že na kolejích na Věrníku je v neděli odpoledne schůzka studentů ze všech škol. Takže jsme se tam vydali – revoluce je tu. S dalšími pěti lidmi z naší fakulty jsme založili stávkový výbor a já se v noci ocitnul na konspirativní schůzce na Karláku, kde se psalo prohlášení studentů všech pražských škol o vyhlášení stávky … No a ráno stávka začala a ty první dny byly fakt těžké… Ale to už je příběh do jiné kešky:).

Takže jsem rád, že to všechno dobře dopadlo, a MOJE DĚTI ŽIJÍ VE SVOBODNÉ SPOLEČNOSTI a tyhle příběhy jsou pro ně z věku dinosaurů.“

SvenEckersberg