Krása, kůrovec, krabice

Bylo to tehdy jako opustit milovanou ženu. Šumava, která se stala na přelomu tisíciletí mou nejlepší kamarádkou, mi v běhu života zmizela z očí a své pokusy se k ní vrátit jsem dusil už v zárodku. Až letos jsem ji znovu potkal. Zelenou, šťavnatou, plnou temné voňavé síly. Psal se květen 2015 a já s odhodláním ji přejet od východu na západ na kole ztroskotal po dvaceti kilometrech s přetrženým řetězem… Pochopil jsem s pokorou: Tenhle návrat nebude zadarmo. Opustil jsem tedy megalomanské plány a vymyslel, že se zkraje října vydám Šumavu odprosit, hezky pěšky, takřka na kolenou. Skončilo to happyendem – byl jsem vzat na milost a směl zblízka ochutnávat její nádhernou, divokou tvář.

Odpolední courák z Budějovic s pískotem brzdí v Nové Peci, šumavské vísce na horním okraji Lipna. Vystupuje pár pubertálních školáků a po chvilce váhání, nejistým krokem, i já se svou ženou. Úmysl povandrovat východní částí pohoří, navázat tam, kde skončil můj májový cyklopokus. Do tváří nám foukne studený, sluncem prozářený horský vzduch. Nohy se chvějí, a my nevíme, zda za to může skoro sedmihodinové putování vlaky, nebo už má nad námi prastará Šumava svou vládu. Začínáme pozdním obědem a pivem v nedaleké hospodě, a vtipkování, že se odsud nehneme až do plánované doby návratu, jen odráží naši nejistotu a respekt.

Cílem prvního odpoledního pochodu je nocoviště pod Plešným jezerem. Vybíráme z Pece trasu po žluté na Rossbach, kterou jsem ještě nikdy nešel. Umně vymyšlená keš Výhled na Smrčinu na rozcestí značených tras vydává své tajemství bez hledání. Míním, že jde o dobré znamení, loguju se na papírek uvnitř a teď už opravdu není žádná další záminka, proč se flákat a zdržovat. Vyrážíme vzhůru do hor.

První vlídné kilometry po opuštěné silničce. Louky chytají žlutohnědý nádech, listí na stromech je stále zelené, s občasnými záblesky ohnivých paprsků v břízách a javorech. Tam, kde se odpojujeme na lesní cestu, si má odvážná žena zouvá boty a pokračuje bosa jako hippie: „Jsem tu poprvé, potřebuju se s tou zemí pořádně spojit“, říká mi a já to beru. To je větší úkol, než se nenastydnout.

Cesta stoupá, a stejně tak i moje nálada. Podivná, zneklidňující nervozita, která nás obestřela v Peci, se příjemně rozpouští každým zdolaným výškovým metrem, odplavuje ji pot na zádech pod našimi batohy, rozhání jí ostré, nad hornatý obzor se již klonící slunce. Les voní, jen ty známé ostré tóny rašeliny jsou ztlumeny letošním suchem, které šumavskou přírodu vyždímalo jak ručník.

Jsme na Rossbachu, sbírám zde indicii k páteřní šumavské multině, tehdy jsem místo míjel na kole bez řetězu a neměl na odlov štítku ani pomyšlení. Nyní vím, že tahle multikeš bude zrát jak víno. A až na etapy přejdu celé pohoří, odmění mě zaslouženou krabicí… Míjíme po chvilce místo, kde se mi stala ta řetězová nehoda. Korektivní zkušenost. Namísto zoufalství, které umocňoval vytrvalý, několikadenní horský liják, tu je příjemný podvečer zalitý sluncem, nohy slouží a my máme skoro celý vandr stále před sebou…

Když už sluníčko olizuje hřebeny západních hor, dorážíme na naše první nocoviště. Když jsem vandrovával coby mladík po Šumavě, nic takového zde neexistovalo. Pro čundráka nezbývalo nic jiného, než ilegální nocování hluboko v lese, daleko od značených cest, kudy by mohl procházet nabroušený ochranář. Nikdy jsem v národním parku nenechal na bivaku po sobě svinčík, nerozdělával oheň v první zóně, takže bych pravděpodobně svůj nocleh nějak ukecal – vzpomínám na jedno ranní setkání ochranáře se mnou coby ilegálem právě nahoře na Plešném jezeře, myslím, že oběma bylo jasné, jak to bylo, ale v tiché dohodě se incident obešel bez následků – ale vyhlídka na klidnou noc, beze strachu z vyrušení ochranáři, je docela lákavá. Už mi není dvacet. Nocoviště pod jezerem je docela drsné, působí to tu hodně vysokohorsky, hrubě, neútulně, přesto má místo silné grády romantiky. Malá ohrádka je uměle vyvýšena nad terénem, do pevné kamenité půdy se špatně zapichují kolíky stanu, ale zkušený divočinář si vždy poradí. Zatímco má žena jde na bombě připravit polévku s nalezenými liškami, vydávám se pro tradičku Koňský vrch.

Stoupám po levé straně průseku k divokým skaliskům na vrcholu. Je strašné sucho, takhle vyprahlou Šumavu neznám, jižní svah jen chroustá pod nohama. Ohlížím se užasle zpět, dole v sílícím šeru se ztrácí náš provizorní domov a na obzoru vystupuje kůrovcem odlesněný hlavní, hraniční hřeben. Jímá mě zvláštní úzkost; jsem polapen divokým šumavským pralesem, ale moje duše zůstává nejistá, nepřipravená. Vím, že zítra ráno, po probuzení v divočině, už budu vyladěný, tak pocit příliš nenechávám rozbujet a na vrcholku se raději věnuji hledání kešky. To není vůbec náročný proces, takže se zapisuji do sešitku, chvilku se kochám v rychle vychládající krajině a mířím za nosem dolů do tábora, než padne černá tma.

Jdeme spát s tmou, po krátké zahřívací procházce pralesem za cestou. Chvilku před usnutím mám pocit, že slyším v dálce ženské hlasy, ale to asi jen šumavské bohyně mudrují, zda nás mají ztrestat za naši smělost umrznutím, nebo nám dát ještě šanci. Díky dobrým spacákům a karimatce probíhá noc bez rušivých vlivů, nepočítám-li zvuky zvěře, které se ozývají nocí – hluboké troubení jelenů, štěkot srn a jako návdavek zvláštní hrdelní bublání, jež přisuzuji losům, jelikož tyto zvuky znám z laponských mokřadů… Prý se jich tu pár také toulá. Nejbližší kontakt s divokými tvory mi v noci nabídne myška, která vyšplhá mezi plášti stanu přímo na mou hlavu. Cítím její drápaté tlapičky, když se vyleká a spěchá do bezpečí.

Noc není vůbec temná, prales ozařuje jasný měsíc a stovky hvězd. Sílí mráz. Už se nemohu dočkat svítání. Ta krásná chvíle konečně přichází. Východní obzor začne lehce růžovět, těsně nad tímto pásmem flitruje zelenomodrý proužek, toto bizarní osvětlení jen podtrhuje sílu mrazu, který pokryl vše kolem mocnou vrstvou jinovatky a náš vrchní plášť stanu zespoda ledovou krustou. Kafe, první cigarety a první slova mezi námi. Slunce rychle opanovává scénu, první paprsky si zvláštně hrají s jinovatkou na zábradlí ohrádky a lavicích. Rodí se nádherný šumavský den.

Svižně, abychom rozehnali zkřehlost v prstech, stoupáme jezerní stezkou vzhůru. Koryto potoka je vyschlé a cesta rychle ubíhá až k morénovému poli pod jezerem. Sluníčko už krásně hřeje a z velkých balvanů při stezce se nabízejí nádherné výhledy severním směrem – vrstvy zalesněných hřebenů se skládají jak plizovaná sukně, civilizace je v nedohlednu. Po půl hodině stoupání jsme na Plešném jezeře. Jak jsem se jen těšil na tento pohled, utopený kdesi v hloubkách paměti… Hladina jezera je nízká, do přepadu Jezerního potoka neteče ani kapka. Protilehlý kar, zdecimovaný kůrovcovou kalamitou z devadesátých let vyhlíží trochu optimističtěji, než tehdy, těsně po uschnutí lesa. Lze vnímat, jak pod mrtvými kmeny začíná bujet nová zelená vrstva. V tom věčném sporu kácet nebo nechat jsem na té zelené straně barikády, neboť si jsem jistý, že Příroda je mocnější než člověk a jednou si poradí i s tím nejtěžším oříškem – lidskou civilizací jako takovou.

Mile mě překvapuje, jak se za ta léta, kdy jsem na Šumavě absentoval, proměnil přístup správy národního parku k návštěvníkům. Tehdy jsem měl pocit, že správa pro mě představuje nutné zlo, se kterým se musím popasovat po svém. Šumava nebyla tehdy vůbec otevřená vícedenním vandrákům, pokud – jako já – vědomě neporušovali pravidla. Hory se tak otevřely jednodenním výpravám, mrakům „vystajlovaných“ cyklistů, no a nezlobte se, jednodenní výletník – konzument zážitků, bez vztahu k přírodě – ten se moc nerozpakuje vyhodit přebytečný igelit za sebe – po mně potopa, za týden budu „konzumovat outdoor“ třeba v Alpách… Nocoviště pro vandráky považuji za vynikající tah, kterým u mě národní park silně zabodoval. Je zde také více přístřešků, laviček, informačních cedulí, jejichž rétorika navíc mým očím zní s příjemnou nadějí, že člověk najde s Přírodou nakonec společnou řeč. No, doufejme jen, že toto otočení kormidlem bude trvalejšího charakteru…

My otáčíme kormidlem dál vzhůru po „zážitkové cestě“ Duch pralesa, která vede až k pomníku šumavského barda Adalberta Stiftera, který kontroluje Plešné jezero z pořádné výšky. Fotka od pomníku představuje poslední nepovinnou podmínku zalogování earth keše Plešné jezero. Pralesní stezička je po všech stránkách intenzivní. Balvany, padlé kmeny, zelená džungle, stále strmější sklon terénu. Naučné tabule s informacemi, kterými nás provází datlík tříprstý, vítáme, protože při jejich čtení lze příjemně vydechnout a vytřepat z lýtek kyselinu mléčnou. Ve chvíli, kdy žena hlásí, že vidí před sebou ve výšce pomník, zažívám největší fyzickou krizi celé výpravy a musím se přemáhat, abych těžký bágl s plnou lesní neshodil do hlubin jezera pode mnou. Ale což! Jsme na místě. „Ležím ve vysoké trávě, toužebně se dívám na skalní stěnu“, říkám si s Adalbertem a nabírám dech. Vyhlídka od pomníku dává na předešlé útrapy těla zapomenout dokonale – jak titěrná je odsud hladina jezera, jak ztracené v hlubinách je vzdálené Lipno… Na Plechý, šumavský Mount Everest, je to už odsud kousek a stoupání už nestojí za řeč. Jdeme se s horou pozdravit.

Celá hřebenová partie je brutálně zasažená kůrovcovou kalamitou. Představit si zde bujný prales vyžaduje velkou dávku fantazie. Pohled od Plechého na západ, směrem, kam se hodláme vydat, je maličko horrorový – nad zažloutlou trávou tundry stojí šedé, mrtvé sloupy uschlých smrků. Dál a dál až do nekonečna, kopec za kopcem. Naštěstí – pokud hned neutečeš – můžeš zaostřit na detail a všimnout si, že tahle zdánlivě mrtvá krajina ožívá – travou se prokousávají zdatné, svěží a zdravé smrčky, střídané odolnou jeřabinou a horskou nízkou břízou. Les žije. V tu chvíli mi je zcela ukradené, že já, jakožto jedinec, zde už vzrostlý prales neuvidím. Cítím, jak jsem nedůležitým zlomečkem Přírody, která si poradí a obnoví svou vládu nad horama. Vnímám každým pórem svého těla radost, kterou vydechuje každý ten maličký stromek, těšící se z dostatku světla a dávající na odiv svou mladou, jarou sílu. Zase bude dobře…

Nechávám svou ženu odpočinout ve stínu vrcholové skály a jdu si pro zdejší keš Plechý/Plochenstein. Hodně toužím po jejím odlovu, protože by šlo o můj zatím nejvýše položený nález. Cestou ku geoobjektu se raduji nad nálezem vrcholového razítka, které obtiskuji do svého keškosešitu. Pozoruji krajinu za hřebenem, která patří už Rakousku (a vnímám, co to píšu za nesmysly, copak krajina může ve své pravé podstatě někomu patřit? – houbeles, další lidská iluze…). Rakousko-německé svahy mě zdaleka tak neuchvacují, jako česká strana. Mnohem méně lesa, spíš takové ostrůvky, žádný nekonečný, hluboký prales, v údolíčkách vesničky, málo horské, nedivoké, zkrocené… Ignoruju obsypané keře borůvek a brusinek, neboť šipka začíná nemilosrdně táhnout moje kroky k rozlehlému skalisku.

Přiznám se, že jsem si tu pár minut pohledal. Zkoumání všemožných skulin, střídané pohledy do sešitku, kde mám neuměle rukou překreslený fotohint, prokládám vzpomínkami na lovení na západním irském pobřeží, kde mě keše ve skalinách s hintem typu „za kamenem“ doháněly k šílenství. Když už se duší honí zoufalá myšlenka na DNF, vidím další z mnoha podezřelých štěrbin… A hurá. Mám tě, potvoro vysokohorská! S radostí se vracím k odpočaté ženě a začínáme chroupat hřebenovku.

Dosud jsem já, člověk předsudečný, myslel, že Češi jsou národem milců pohybu po horách, zdatných výletníků. Celkem zalidněná hřebenová cesta (jasný, slunečný a i ve výšce nad 1300 metrů teplý den láká) je však plná Rakušanů a Němců. Pozdrav „ahoj“ automaticky zaměňuju za „grüss Gott“. Češi, kde jste? Asi si někde v obchodním centru zkoušíte nové outdoorové výstřelky…

 

Po chvilce adaptace na horskou tundru, pobitou hřebíky uschlých kmenů, jež sežral brouk, si začínáme hřebenovku krásně užívat. Co kus je navíc ukryta keška, takže pochod na Třístoličník je i dostatečně „honibodný“ (Polarwolf, Three states border cache, Vysoký hřeben/Hochkamm). Pohled na germánskou stranu „lehce“ kompenzuje výhled na Alpy. Zubaté velehory s vrcholovým sněhem a ledovci černě kontrastují s ledově kobaltovým nebem. Tak tyhle kopečky mi stačí vnímat takhle zdálky…

Rakousko je vystřídáno Německem, a nám dochází, že jsme fakt machři, protože nasbírat během hodiny odlovy ve třech státech světa, to nemá ani kdejakej kombajnér! Za zmínku rozhodně stojí keška Trojmezná hora, protože ani zde není hledání rozhodně na minutku. Kresbohint sice lehce koresponduje s realitou, ale krabici ne a ne najít. Oba lezeme po stupních a výčnělcích jako kamzíci, němečtí turisté nás se zájmem sledují, kdy slítneme a nabijem si kokos. Tu radost jim nedopřejeme. Potvorná mikroška konečně vytažena ze svého kamenného rovu na světlo!

Poslední hřebenovou horou jsou „Tři sesle“. Již zdálky je vidět budova, kterou mapa identifikuje jako „Tříseselný dům“ – německou putyku. Doufáme, že berou koruny, protože není vůbec jisté, zda v plánovaném cíli v Novém Údolí bude nějaký podnik s občerstvením v provozu. Finální krpál vylétneme jak pomazaní živou vodou a já neztrácím čas a jdu pro místní keš Třístoličník/Dreisesselberg.

Zde se mi děje politováníhodná nehoda, naštěstí se šťastným koncem. Nález ihned, loguju do fungl obnovené krabice s čistým logbukem, ale ve chvíli, kdy chci kešku vrátit do hnízda, tak mi selžou nervy v prstech, keška mi padá z ruky a jako na potvoru mizí v malé díře, která má dno až kdesi v tří-čtyřmetrové hlubině. Častuju se animálními přídomky, abych se uklidnil a zkusil se ke keši nějak dostat. Dochází mi, že místo, kam keš dopadla, je osvíceno postranním světlem – tudíž tam bude existovat nějaké skalní okénko – doufám dostatečně široké, abych se tam vecpal. Slézám tedy zvenčí skálu dolů. Uff. Je zde celkem velký vlez do jeskyně. Soukám se dovnitř, lezu pár metrů, a za ohybem je malý dóm a na písečném dně leží krabice…

Mezitím už má žena obsadila lavičku na zahrádce hospody. Česnečka a currywurst jsou jasnou volbou. Zapíjím to pšeničným pivkem. Abych vyhnal z hlavy mraky opojení, vyrážím ještě narychlo do vnitrozemí pro kešku Hochstein. Mezitím se od jihu zatahuje a duje ostrý vítr. Hledání zde naštěstí netrvá dlouho a my se můžeme znova sejít a vydat se podél hranice prudkým klesáním ze hřebene.

Následující úsek je jedním z nejhezčích. Travnatá tundra přechází ve zdravý, smíšený prales, čas od času dokonce stezku přetíná zurčící potůček. Na každý krok je potřeba dávat pozor, ale o to lépe se vnímají detaily, které stezka nabízí. Komickou vložku představuje přechod přes lávku Světlé. Na protilehlé straně, po přejití, nacházíme papír v eurodeskách, kde je vytištěno, že se pro havarijní stav nesmí lávka přecházet. Hmmm. Představujeme si, jak nějaký cacný (rozuměj horlivý) vyznavač pravidel, jdoucí z druhé strany, si cedulku přečte, rozhodne se ji respektovat a přebrodit vodu na divoko – a bídně zhyne v peřejích. Každý výlet by měl nabídnout nějakou malou absurditu.

 

Již brzy končí dobrodružně divoká stezička a napojujeme se na lesní asfaltku. Můžeme nahodit „robotický krok“ a poslední kilometry do Nového Údolí se napojit na náladu nádherného smíšeného lesa, koukat po houbách a povídat si. Les se nakonec rozestupuje a odhaluje překrásná lučinatá panoramata, která jinde než na Šumavě nenajdeš. Leda ve Finsku. Odbočujeme na cestu, která nás slibuje dovést na další nocoviště, Nové Údolí.

Zde propadáme nadšení. Nocoviště tvoří nádherná, lidským zrakům ukrytá loučka, obklopená svěžím jehličnatým lesem. Sluníčko ohřívá posečenou trávu a my zde vychutnáváme chvilku relaxace od batohů a napjatých svalů v nohách. Velmi příjemně odpočati stavíme stan a já lovím nedalekou poslední kešku naší výpravy Památný strom Nové Údolí, věnovanou místnímu památnému stromu. Nadchází chvíle sestoupit k hranici do osady, zkusit najít otevřený podnik s pivem.

 

Je to marná mise. Že je zavřený místní snobský hotel zas tolik nevadí, zklamání však navozuje fakt, že alternativní krčma „Vagón“ je rovněž mimo provoz. To jsou ty odvrácené stránky postsezónních výprav. Naštěstí je otevřen alespoň celní „frýšop“, kde pořizujeme dvě plechovky Plzně a ochotná paní za pultem nám zdarma točí do obou petek pitnou vodu. Rozhodujeme se vychutnat si před Vagónem plzeňské při západu sluníčka. Dáváme se do řeči s dvojicí starších českých výletníků. Bohužel se z nich klubou zastánci opačného přístupu k Šumavě a kůrovci. Ač se ze všech sil snažíme o asertivní a smířlivou komunikaci, pár nabírá na obrátkách. Zatímco žena téměř hystericky deklaruje, že ona „věří pouze zdravému rozumu“, muž se rozčiluje, že „les se obnoví leda tehdy, až vychcípaj všichni ti zasr..ý ochranáři“. Přitom mě úkosem pozorují, zda zpoza zad nevytáhnu řetěz, kterým se demonstrativně připoutám k nejbližšímu kmeni…

Lépe je vyklidit pole a vrátit se na naše kouzelné nocoviště, kde opět k nevýslovné radosti trávíme noc sami. Teplota tentokrát pod nulu nesestupuje, noc je velice příjemná a vlahá. Ráno zažívám smíšené pocity – ještě bych den dva klidně povandroval; na druhé straně se kazí počasí, to přenádherné indiánské léto se Šumava rozhodla rozprostřít právě pro dva dny, kdy ji přijedu odprosit…

Nám už zbývá jen krátký úsek silničkou do Stožce na vlak. Vandr končí symbolicky: do odjezdu vlaku chybí skoro hodina a na zastávku doráží mladý český outdoorový pár. Oblečení bez poskvrnky podle poslední hudymódy. Chlapík majetnicky poplácává děvče po stehnech. Vnímám, jak se má žena tváří nějak zhnuseně a skoro beze slova mizí pryč. Po chvilce ji jdu hledat a nalézám ji na zahrádce nedaleké hospody nad kávou. „Cos tak zhurta zmizela?“ ptám se pátravě. „Ále, po tak krásným vandru vidět ty typický, vystajlovaný slušňáčky, bez smítka na super nových oděvech za tisíce, kteří nekouří, nepijou a způsobně čekaj na vlak, to bylo na mě moc silný kafe. Raději turek v putyce a cígo!“, sděluje mi má rozkošná manželka a mě zaplavuje vlna radosti a souznění, jak jsem si dobře vybral ženu za ženu. Měl jsem nemlich ty samé pocity, akorát jsem nebyl schopen zareagovat tak rychle…

Vlak na Prachatice je tady a kruh se uzavírá. Nálada sotva stíhá vyšumět a mně už se v hlavě honí nové plány. Kašlu na to se zde strhat na kole. Nohy jsou ten nástroj, který dá putování po Šumavě to nejpřirozenější a nejbohatší tempo, při kterém si vychutnám ten mnohdy zapomínaný pocit souznění s matkou Přírodou. Pár etap od nocoviště k nocovišti, než někdy kdesi při Pancíři vytáhnu z díry finálku páteřní šumavské multiny. Je krásné mít najednou o to, kam budu vyrážet na vandry, vystaráno na dlouho dopředu. Šumava mne přijala s nadhledem a hlubokostí jí vlastní, a já, na oltáři lesů, skalisek a lišejníků slibuji, že jí už zůstanu v dobrém i zlém věrný, a nikdy ji už ze svého srdce nevyženu. TFTH.

 

Pár nepodstatných dat

• Datum vandru: 1.–3. 10. 2015
• Nachozených kilometrů: cca 30 (8+18+4)
• Odlovených keší: 11 (10 tradiček, 1 earthka)
• Pocit k nezaplacení

 

Text a foto: Paha Ahma