Geocaching v literatuře: Smrt krále Šumavy

Martin Sichinger je šumavský rodák. Po studiích na vimperském gymnáziu a plzeňské pedagogické fakultě ho osud zavál do Prahy, kde žije s rodinou, vyučuje angličtinu, překládá anglickou literaturu a kromě toho píše již několik let knihy. Jeho poslední dva romány jsou podle kritiků velice zdařilé, hlavně ten nejnovější, který nese název Duchové Šumavy. Nás ale bude zajímat hlavně jeho předcházející kniha Smrt krále Šumavy, protože v něm hraje významnou roli i geocaching.

Ty jsi, Martine, vystudovaný pedagog, překládáš knihy, učíš angličtinu, píšeš knížky. Jak ses vůbec dostal k psaní?

Začalo to vlastně už ve Vimperku na gymplu v roce 1983, kdy jsme se spolužáky začali vydávat školní časopis. Bylo bezva, že ředitel školy i náš češtinář tuhle věc hodně podporovali. Profesor Mrzena, který k nám přišel z Prachatic, nám s tím hodně pomáhal. Bez něho by to asi nešlo. Byli jsme časopisem úplně nadšení, školník nám půjčoval klíče a my zůstávali ve škole často dlouho do noci, abychom mohli časopis přes noc vytisknout na cyklostylu.

Čeho se tenhle časopis týkal?

Byly v něm hlavně věci ze školy. Jedna spolužačka měla třeba příspěvky o anglických kapelách. Týkalo se to hlavně nový vlny, což nás ale moc nebavilo, došlo k roztržce, rozdělení na dvě party a najednou jsme vydávali časopisy dva.

Chápu počáteční potíže se vznikem a vydáváním časopisu, sám jsem si tu prošel od začátku, takže přesně vím, o čem mluvíš. Začalo to tedy školním časopisem, a co bylo dál?

Někdy v roce 1986 jsme s kamarády založili nakladatelství Velárium a přes tohle nakladatelství jsem vydal svou sbírku poezie. V té době jsem psal hlavně básničky a kamarádům texty k písničkám. Zatím to nebyly žádné příběhy. Ale od založení tohohle vydavatelství jsem vlastně psal už pořád. Dost často jsem si psal deník, hlavně o tom, kde jsem byl, co jsem tam dělal. Vždycky, když jsem někam cestoval. Už v té době jsem začal hodně jezdit po Šumavě.

V podstatě to začalo tak, že jsem hrál fotbal za Vimperk a jezdili jsme na zápasy po malých jihočeských městech, jako je Velešín, Kaplice, Krumlov. Takhle jsem viděl celé Jižní Čechy, každý rok jsem tam byl jednou, čtyři roky po sobě. Ta města mě začala zajímat. Vlastně proto jsem napsal svou první knihu Cukrový klaun, která se odehrává na Krumlovsku a na Boleticku. To mě vždycky fascinovalo. Jsi v Krumlově, hraješ tam fotbal a 15 kilometrů od Krumlova je vojenský pásmo, kam nemůžeš. Bylo to podobné jako třeba na Borovce (Borová Lada), kde jsi věděl, že nemůžeš za řeku. Tak takhle to začalo. Jezdil jsem po Jižních Čechách a hrozně mě zajímalo všechno, co jsem viděl. Tím, jak jsem jezdil na ta místa opakovaně, jsem o nich začal hodně přemýšlet. Ale bylo to i tím, jak jsem jezdil na tu Borovku. Prostě mě fascinovalo, jak jsem nemohl za tu řeku. Je tu škola, silnice, louka, pak Vltava a konec. Víš, že za ni nemůžeš. Nevíš, jaké to tam je.

Následující galerie přibližuje místa, kudy Král Šumavy denně chodíval.

Takže tebe to místo nějakým způsobem fascinovalo a začal jsi ho zapracovávat do svých příběhů a kombinovat to s tím, co jsi zažil sám.

Přesně. A pak, když se nám narodila dvojčata, byl jsem najednou uvázanej tady v Praze. Najednou jsem musel všeho nechat. Říkal jsem si, co budu dělat, a pak mě napadlo, že to zkusím nějak zapsat. Všechno to trvá strašně dlouho, než dojdeš k tomu, jak to máš napsat. Třeba ten Cukrový klaun je tak trochu nepovedený, protože je hrozně nepřehledný. Čtenáři se v něm hůř vyznají. Je tam spousta postav. To už jsou ale takové chyby, které se člověk odnaučí tím, že toho napíše a vydá víc.

Tvým prvním vydavatelem bylo Velárium, další knížky jsi vydával v Knižním klubu.

Velárium bylo nakladatelství, které jsme založili s kamarádem Běhym. Ten ale nakonec zůstal v Budějovicích, já byl v Praze, a pak byl problém ty věci nějak rozumně skloubit. Se třemi dětmi se navíc nedalo tak jednoduše cestovat, takže spolupráce s Knižním klubem mi hodně pomohla.

Tím, že jsem rukopis Cukrového klauna poslal do Knižního klubu a vyhrál jsem jejich literární cenu, byl jsem v pohodě. Neměl jsem najednou starosti s tím, kdo mi knihu vydá.

Když chodím po krajině a sbírám informace pro psaní, existují dva zdroje, ze kterých čerpám.

Jednak jsou to lidi. Tedy pamětníci, kteří v tom místě žijí. Kolem Borovky, kde se děj některých mých knížek odehrává, je to v pohodě. Spousta lidí tam totiž znalo mého dědu, tak se mi materiál sbíral strašně dobře. Někam jsem přijel a řekl třeba jen: „Děda vám dělal topení, tak mi k tomuhle něco řekněte.“

No a pak to musíš dát dohromady z nějakých jiných zdrojů, protože nemáš čas jezdit do archivů a do knihoven. Jednak na to nemáš čas, a pak vydolovat informace z archivů je strašně pracné.

Geocaching je dobrý v tom, že z popisů keší můžu čerpat informace jednak o krajině a jednak o příbězích, které se k ní vážou. Hodně informací o krajině, které využívám, posbírali právě kačeři. A to se mi líbí. Leckdy k tomu místu přidají i nějakou pověst, příběh, proč to tam bylo. A navíc jsou tam skvělé fotky.

V souvislosti s tvým románem Smrt krále Šumavy jsem pátral v oblasti, kde se král Šumavy Kilián Nowotny pohyboval a zjistil jsem, že králi Šumavy je věnována jedna keš. Čerpal jsi informace pro svůj román i z téhle keše? Je totiž všeobecně známo, že informací o tomto proslulém převaděči není mnoho.

Na Nových Hutích jsem znal relativně hodně pamětníků, takže jsem neměl potřebu čerpat z jiných zdrojů než z těchto autentických vyprávění a svědectví. V tomhle případě jsem geocaching vůbec nepotřeboval.

Máš nějaký svůj nick na webu geocaching.com?

Já na tom serveru vůbec nejsem zaregistrovaný. Nehledám keše, ale informace. Když jsem však něco hledal na internetu, ukázalo se, že největším zdrojem informací o těch místech jsou lidi, který se právě geocachingem zabývají.

Například vím, že nějaká Schachten se jmenuje Roklan Schachten. Vlezu na internet a hledám, co bych mohl použít. A stane se, že nejvíc informací, které se mi hodí, jsou ty, co už někde posbírali geokačeři.

Takže se dostaneš jen na listing, kde je popis daného místa, ke kterému se vztahuje určitá keš, ale díky tomu, že nejsi přihlášený, se nedostaneš například k souřadnicím a dalším podrobným informacím o místě.

Přesně tak. Mě nezajímá, kde přesně je ta krabička ukrytá, ale zajímají mě informace, které owner keše o tom místě posbíral a prezentoval na webu.

Jak tě napadlo do svého románu Smrt Krále Šumavy geocaching zakomponovat?

To mělo souvislost zase s mým kamarádem a naším společným spolužákem Běhym, který v dětství bydlel na Borovce. Potřeboval jsem, aby se hlavní hrdina dostal z Prahy na Šumavu. Napadlo mě, že by si jeho tátu, který se touží dostat zpátky do míst svého dětství, najal Národní park, aby na Šumavě vyráběl keše. Byla to jenom taková vize. Nic takového ve skutečnosti neexistuje, pro Národní park Šumava nikdo za peníze keše nevyrábí. Ale tahle hypotéza mě napadla právě v souvislosti s Běhym, který něco podobného pro Park dělal. Sám se jim nabídl, dělal to zadarmo, vydával pro ně nějaké propagační letáky a zakládal keše. Myslel si, že by to takhle nějak mohlo fungovat dál, ale ono mít vztahy s lidmi z Parku je strašně těžké. Rychle to skončilo a veškeré jeho úsilí se ztratilo.

Nevíš, o co přesně se jednalo?

Asi by to bylo spíš na nějaký rozhovor s Běhym, ale co já vím, tak pro ně vytvářel nějaké keše, plus dělal letáky o geocachingu v Národním parku Šumava, které se rozdávaly v infocentrech. Asi to byla vlastní iniciativa Běhyho, aby díky takovéhle propagaci přišli do Parku noví lidé. Myšlenka to byla asi dobrá, ale nevím, nakolik to splnilo jeho očekávání.

Ty jsi od mládí až do studií na pedagogické fakultě žil na Šumavě. Pak jsi zakotvil vždycky na nějakou dobu v různých koutech republiky, ale i v zahraničí. Nakonec ses dostal do Prahy, kde již dlouho žiješ se svou rodinou. Neláká tě návrat na Šumavu, tak jako toho tatíka z tvého románu Smrt krále Šumavy?

Jednou, až budu starej, se na Šumavu určitě vrátím. Člověk má na malém městě pořád co dělat. Třeba jsme s Běhym a Kotlem měli galerii. Bylo to v památníku, který byl v parku ve Vimperku. Když jsem chodil na základku, koukal jsem na tenhle památník z okna, a naši mi vyprávěli, jak Vimperk osvobodila americká armáda. A přitom jsem se z okna základky díval na památník, který byl postavený v roce 1975 na počest osvobození města sovětskou armádou. Asi v roce 1992 šel kolem toho památníku Kotel a řekl si, co kdybychom z toho udělali galerii. Tak šel na úřad, tam mu to schválili, my jsme tam vymalovali a udělali z něj galerii Harpuna. Vimperáci, kterým se to nelíbilo, takoví pseudoumělci, napsali dopis do Hraničáře, že jsme zničili mramor asi za 2 miliony. A že tam prodáváme Šumavský bylinný. Běhy v té době dělal v Mykoproduktě, takže to vozil na kárce rovnou přes park do galerie. Lidi k nám ale přestali chodit a my za půl roku prodali jeden obraz. Ten si koupila holka, která přijela za svým klukem, co sloužil ve vimperských kasárnách. Pak nám zvýšili nájem a my pochopili, že ve Vimperku nemůžeme zůstat. Všichni jsme odešli. Já, Běhy, Kotel i Trachta. Do určité míry jsme totiž věděli, že tam nebudeme mít co dělat.

 A co tě zaválo do Prahy?

Žil jsem ve spoustě malých měst. V Krumlově, ve Volyni, ve Strakonicích, v Plzni. Vlastně skoro všude. Pak už jsem si říkal, že snad není možný, aby se v nějakém městě nedalo něco dělat. A pak přišel Trachta. Prý mu volali kluci, že pro něj mají místo v Praze, že pro něj mají i byt bez topení a s rozbitými okny a že tam může za 500 korun přežít zimu. Přišel za mnou, jestli nechci jet s ním. Protože jsme v té době fakt nevěděli, co budeme dělat, tak jsem mu na to kývl. No a tak jsme sem jeli, zimu jsme tu přežili, pak jsem se seznámil se svou manželkou a už jsem tady zůstal. Ale rozhodně bych se teď do Vimperka nevracel.  A nejde jen o to, že by to bylo složitější pro rodinu z hlediska aktivit dětí a podobně. Třeba teď, když se dělala výstava k výročí gymnázia ve Vimperku, jsme tam s Běhym vezli nějaké věci. Přišla nám je pomoct vykládat jedna učitelka. Omlouvala se, že toho moc nenaspala, že má kocovinu a ať to vyneseme pokud možno sami. A my, že to je v pohodě a kde byla ve Vimperku včera chlastat. A ona říká: „Ve Vimperku? No to já bych nemohla nikdy jít ve Vimperku takhle pít.“ A to je přesně ono. Prostě bych si nemohl dojít večer na pivo, protože bych byl učitel alkoholik. Ale myslím si, že jednou se tam stejně vrátím.

Tvoje dvě poslední knihy jsou hodně úspěšné. Co dalšího máš pro čtenáře přichystaného?

Teď jedu do Bavorska pátrat po „Schachten“. To jsou takové pastviny, kde se na druhé straně Šumavy kolem Velkého Roklanu od středověku nechával pást dobytek. Vévodové přidělovali sedlákům lesy za to, že pro ně dolovali v šachtách. Ti pak lesy vykáceli, vypálili a na vzniklých loukách pásli dobytek. Někde tomu říkají Weiden (v překladu louky), ale tady v Bavorsku tomu říkají Schachten. Některé Schachten byly i u nás, ale ještě nevíme přesně kde. Když jsem si chtěl přečíst něco o jejich historii, našel jsem toho strašně málo. Ale třeba o dvou z těch Schachten na bavorské straně píšou nějaké dvě skupiny kačerů. V tomhle případě jsem rád za informace z keší, protože dostat se k nim prostřednictvím nějakých pamětníků není možné. Můj další román bude zase o pašerácích a svou významnou úlohu v něm sehrají i Schachten.

Malý a Velký Roklan

My jsme zjistili, že v současné době existuje na bavorské straně keš věnovaná Roklanu, kde se můžete dočíst podrobnosti právě o zmiňovaných středověkých loukách, o kterých bude poslední román Martina Sichingera.

Foto: František Janout   www.fotojanout.cz 

Knihy spisovatele Martina Sichingera a jejich vydavatelé

Přes čáry a vlny	povídky	2005	Velárium
Cukrový klaun	román	2008	Knižní klub
Jediná bytost	román	2010	Knižní klub
Hudba pro Anvilany	Sci-Fi	2010	Argo
Smrt krále Šumavy	román	2011	65.pole
Duchové Šumavy	román	2012	65.pole
Poslední německá pastvina	román	2013	65.pole